Neklid v duši a poselství z lesa

Někdy nepotřebujeme velká znamení. Stačí setkání s bytostí, která nám zrcadlí to, co už víme – ale ještě jsme se neodvážili slyšet. ♡♡♡

V době, kdy jsem v sobě nesla pocit frustrace, chaosu a vnitřního přetlaku, jsem se vydala na obyčejnou procházku do lesa se svojí psí holkou.

Den se zdál být jako každý jiný, ale les měl svůj vlastní záměr. A já netušila, že mě čeká setkání, které mi přinese odpovědi, po kterých moje duše dlouho volala.

Když žába mluví tichým jazykem duše

Na kraji cesty jsem uviděla žábu. Byla trochu nafouknutá, měkká, a působila apaticky. Ale byla naživu. Hýbala se, dýchala. V tu chvíli jako by se zastavil čas. Měla jsem pocit, že to setkání jako vždy, není náhodné. Žába se stala obrazem mého vnitřního světa: přetlak, zadržené emoce, zpomalení, zastavení.

Když jsem se vracela zpět, byla tam znovu. Na stejném místě. Když mě spatřila, začala pomalu kývat hlavou ze strany na stranu. A pak se opět ztišila a jen se dívala. Říkala mi:

"Tudy už ne. Staré cesty už nejsou pro tebe."

Žába mi zanechala poselství: odchází pomalu a klidně se připravuje. A mě vede k tomu, abych žila každou vteřinu a pozvala do života více živosti. Ostatně to není poprvé co jsem se setkala s žábou, píšu o ní také v článku Tajemná návštěva: Příběh ropuchy s krásnýma očima.

 Zajíc jako jemný průvodce

Chvíli poté jsem v lese potkala zajíce. Uviděl mě a zadíval se mi do očí. Ztuhla jsem, abych ho nevyplašila. Po chvilce kousek poodběhl a usadil se pod stromem. A znovu se otočil a díval se. Ten moment byl plný vědomí. Nepotřeboval slova. Cítila jsem, že mě vítá, že mě učí:

"Nemusíš utíkat. Stačí udělat několik jemných kroků. V klidu. Bez násilí."

Zajíc mi ukázal, že se mohu hýbat bez chaosu, bez spěchu, bez zmatku. Že i ve větší lehkosti mohu jít kupředu.

Les jako zrcadlo duše

Tato dvě setkání přišla ve chvíli, kdy jsem se cítila zahlcená časem a tlakem na výkon. Měla jsem pocit, že čas letí příliš rychle, a já nic nestíhám. Každý den jsem dělala jen pár věcí, některé ani nedokončila. Přesouvala jsem se z jednoho úkolu na druhý, ale nic nebylo opravdu hotové. To všechno mě unavovalo a stresovalo.

Setkání s žábou a zajícem mi ale ukázalo, že není potřeba stíhat. Že čas není nepřítel, ale nádoba. Nádoba, kterou mohu naplnit přítomností. Nejde o to splnit deset úkolů. Jde o to být. Vnímat. Dovolit si udělat méně – ale srdcem.

Čas není, co tě honí. Čas je prostor, který tě nese.

Když změním svůj vztah k času, změní se i můj vnitřní svět. Místo tlaku se objeví plynutí. Místo frustrace přijde soucit. Místo chaosu se narodí klidný rytmus.

Zastav se. Vnímej. Odpověď je možná blíž, než si myslíš.

Možná je žába ve vás. Možná zajíc. Nebo obojí. A možná vám příroda dnes pošle vašeho vlastního učitele. Když se zastavíte a otevřete oči i srdce.

Už jste někdy potkali zvíře, které vás oslovilo tak hluboko? Cítíte se někdy jako žába – těžcí, přetížení? Nebo jako zajíc – vnímaví, ale nejistí, kam skočit?

Jsem tu s vámi. V lese života. V klidu i v pohybu. 🫶🌲🐾