Příběh o čížkovi a síle přírody

Křehkost života, síla přírody – stačí jen dát šanci k zotavení. ☺

„A je to tady zase!“ Ozval se ostrý zvuk, který už znám a jdu se podívat k oknu, jestli je to, to, co myslím.

Slyšela jsem další hlasité ťuknutí a hned za oknem uviděla drobného ptáčka, který se zdál být ještě menší a křehčí než strakapoud, který před nedávnem také narazil do skla a který jsem popisovala v článku „Setkání se strakapoudem velkým“. Tentokrát šlo o čížka lesního.

Rychle jsem vyběhla ven. Když jsem ho našla, ležel na zemi, s maličkými křídly rozprostřenými do stran. Zvedla jsem ho opatrně do dlaní, třásl se jako osika. Z blízka jsem slyšela, jak mu bije srdíčko jako splašené.

Cítila jsem to v celém těle. Byl tak malý, že jsem měla pocit, že se mu jakýkoli další otřes může stát osudným. Sevřelo se mi srdce. 

Z minulé zkušenosti, jsem opět volala na záchrannou stanici. Tentokrát jsem se dovolala hned. Na druhé straně telefonu mi klidný hlas vysvětlil, že bych měla čížka umístit do malé krabice a nechat ho na dvě hodiny v klidu. “Když se zotaví, můžete ho vypustit,” řekl mi laskavým hlasem pán. “Pokud ale ne, zavolejte znovu, a my se o něj postaráme.”

Opatrně jsem čížka umístila do malé krabice, kde jsem vytvořila měkké hnízdečko z kapesníků. Zakryla jsem vršek, aby byl ptáček v naprostém klidu, a čekala. Čas se vlekl. Každých pár minut jsem chodila „poslouchat“, jestli je v pořádku, už. Bála jsem se, že to nezvládne.

Po dvou hodinách jsem se konečně rozhodla, že zkusím krabici otevřít. Vynesla jsem krabici na zahradu. Pomalu jsem nadzvedla víko a čížek na mne zmateně koukal. Ještě se trochu třásl, ale vypadalo to, že znovu získal sílu.

Naklonil hlavičku koukal na mě a pak se rozhlédl kolem. Chvíli to vypadalo, že se stále bojí a netuší, co se stalo, ale pak si pomalu začal čechrat křídla, zkusila jsem komunikaci se zvířaty. Říkala jsem mu „Vše je v pořádku, klid.“ a on mi odpovídal „Já vím.“☺

Položila jsem krabici na stůl, aby mohl ptáček sám rozhodnout, kdy bude připravený. Nejdřív jen seděl, ale po chvilce se zvedl na nožky. Udělal několik váhavých kroků a nakonec, pomalým pohybem roztáhl křídla. Byla jsem napjatá.

Bude schopen vzlétnout? Cítila jsem, jak se mi do krve vlévá adrenalin a napjatě jsem čekala.

Pak najednou roztáhl křídla dokořán a lehkým skokem vzlétnul. Sice to bylo nejisté a těžkopádné, ale přece se mu to povedlo. S úlevou a radostí jsem ho sledovala, jak pomalu mizí mezi stromy.

Připomnělo mi to křehkost a zranitelnost přírody, ale také její neuvěřitelnou schopnost překonávat překážky a uzdravovat se.

Tento zážitek mě naučil, že i když se může zdát, že je příroda vůči nám křehká a zranitelná, ve skutečnosti je obdařená obdivuhodnou odolností a schopností znovu nalézt svou sílu.

Díky intuitivní mezidruhové komunikaci, můžu tohle vše objevovat. Stačí jí dát trochu času a klidu, aby si našla cestu zpět. Jako jemnou připomínku síly a zejména té andělské, mi zanechal pírko.