Údolí bílého potoka: tam, kde příroda šeptá a srdce nachází klid

Štěstí je ukryté v jednouchých chvílích.☺

Sobota dopoledne. Lehký chlad a pozimní sluníčko se mísil s vůní spadaného listí, když jsme s našimi psy vyrazili na celodenní výlet do Přírodního parku Údolí bílého potoka. Miluji tyhle chvíle – být venku, daleko od ruchu, a vnímat přírodu naplno.

Po tom, co jsme sešli do Údolí nás potok provázel téměř po celé cestě. Jeho zurčení znělo jako pozvání do světa, kde čas plyne jinak. Psi, jako vždy, byli první průzkumníci. Jejich nadšení, když vběhli do vody, bylo nakažlivé až na jednu psí holku, která nemá ráda vodu.

My jsme brody překonávali o něco opatrněji, s balancem na kamenech a stromech, které byly jako mosty a smíchem pokaždé, když někomu podklouzla noha, nebo se nějak zasekl.

Údolí mělo svůj vlastní příběh – od mechu pokrytých balvanů až po šustění ptáků nad hlavou. Jedním z nejkrásnějších momentů bylo setkání s pasoucím stádem krav na jedné straně břehu.

Stáli jsme tiše, aby psi zůstali v klidu, a pozorovali jsme je. V tu chvíli jsem cítila, že jsme součástí něčeho většího – přírody, která tu byla dlouho před námi a bude i po nás.

Cesta se klikatila dál přes lesy, louky a další brody. Psi běhali sem a tam, občas přinesli kus klacku, občas se jen vrátili, jako by si ověřovali, že jsme pořád spolu. V těch chvílích jsem si uvědomovala, jak moc nás tahle zvířata spojují – s přírodou, ale i mezi sebou.

V tuto chvíli se nabízela komunikace a jeden malý býček přišel až co nejblíže, chtěl si hodně povídat, také to zmiňoval, že by byl rád, kdyby s ním více lidí promlouvalo, že je to takové zpestření a pak zahlásil: „Užijte si tyhle chvíle a neřešte neustále nějaké blbosti.“☺

Odpoledne nás zastihlo na Šmelcovně, která se nachází v Údolí. Měli jsme za sebou desítky kroků, někteří mokré boty, bolavé nohy, ale taky neskutečný pocit klidu a radosti. A co by to bylo za zakončení, kdyby chyběla svatomartinská husa? Křupavá kůrka, voňavé zelí a domácí knedlíky byly přesně to, co jsme potřebovali. Psi spokojeně odpočívali u našich nohou, zatímco my jsme si užívali každé sousto.

Cestou zpět už tma pomalu padala na Údolí, ale v nás doznívalo světlo celého dne. Tyhle výlety miluji – pro jejich jednoduchost a hloubku. Jsou připomínkou toho, že štěstí se schovává v maličkostech: ve šplouchání vody, radosti našich psů a teplé večeři na konci cesty.